„Pokud váš dům nemá správně odvětrávanou střechu, riskujete devastaci konstrukcí, plísně, choroby a peníze za topení v luftě (doslova)“. Už jste to někdy slyšeli? :-)
S pojmem odvětrávané střechy se setkal zřejmě každý, kdo se zajímal o stavbu nového domu, nebo o rekonstrukci, jejíž součástí měla být i výměna krytiny, či komplet celé konstrukce střechy. Odborníci opět prominou, ale podám to co nejjednodušeji, jde přeci jen o to, nastínit základní principy.
Přesto to musíme vzít trochu zeširoka, kvůli souvislostem. Je mi líto.
Proč jsou ty dnešní střechy (míněno střešní souvrství) tedy tak složité? Bude to proto, že jsou lidé dnes mnohem chytřejší (mají větší vědomosti o materiálech, fyzikálních a chemických jevech). Pak jsou taky mnohem obezřetnější (když už odborníci ty vědomosti mají, proč nevytvořit patřičné normy…). A jistě jsou taky rozhodně bohatší (mohou si všechny ty systémy dovolit koupit) a pohodlnější.
Kdo z vás si ještě pamatuje, jak dřív vypadalo obydlí, vybavení a hlavně styl života našich babiček (nebo spíš prababiček), asi se snadno dovtípí, kam mířím. Například taková klasická venkovská chalupa měla obvykle jednu hlavní místnost, ložnici a v lepším případě sociální zázemí (míněno uvnitř domu). Pokud byly lidé uvnitř, většinu dne trávili v hlavní místnosti, kde se vařilo (tím pádem topilo), jedlo, debatovalo…atd. V ložnici se spalo, topilo se tam jen výjimečně, pokud vůbec. V koupelně se obvykle topilo jen když byla plánovaná koupel, což bylo jednou, nebo dvakrát do týdne (to teda nic moc, ale doba už byla taková). V celém domě se důsledně větralo. Půda nad místnostmi byla buď prázdná, jen na odkládání nezbytných věcí, nebo, typicky na venkově, zarovnaná senem. Střechy měly většinou sedlový tvar, ve štítech okénka, jimiž se větralo. Na podlaze půdy byla hliněná podlaha, někdy i dlažba z pálené hlíny. Městské domy už byly trochu komplikovanější, ale i tam měly půdy obdobná pravidla použití (vyjma toho sena, samo sebou).
Rozhodně nesrovnatelně lépe a pohodlněji. Užíváme si to a bydlíme velmi intenzivně. Technologické vymoženosti nás přikovali do křesel obývacích pokojů, pracoven a dětských pokojů, kde většina lidí tráví většinu času. Sprchujeme se každý den, někteří i několikrát, vaříme několikrát denně. Naše domy mají těsná okna, zateplená podkroví a topíme na příjemných 26°C. Jenže… Jen prostým dýcháním a potem dokáže dospělý člověk „vyprodukovat“ za den (převedeno na kapalné skupenství) až 4 litry vody. Za čtyřčlennou rodinu to je jeden větší kýbl denně, jedna velká koupací vana každé dva týdny. A to nezmiňuji výpary ze sprchování, běžného mytí a vaření.
Pokud tedy čtyřčlenná rodina dokáže vyprodukovat tak obrovské množství vodní páry, co se s ní asi stane? Nemalou část určitě vyvětráme už jen tím, jak se pohybujeme, přicházíme, odcházíme,... A zbytek? Správně, půjde cestou nejmenšího odporu – do míst s menším tlakem prostřednictví jakékoliv pidiskulinky a netěsnosti, která se namane. Aby se vodní páře zabránilo dostat se do konstrukcí, vymysleli jsme takzvanou parozábranu. To bylo mazané. Ale raději nechtějme znát poměr staveb, kde je nainstalována opravdu pečlivě, versus případy…no, řekněme, kdy tam prostě je přítomna.
Víte jak malá je molekula vody? Uvádí se, že tloušťka lidského vlasu je 42-95 mikrometrů, průměr tedy cca 70 mikrometrů. Molekula vodní páry má velikost cca 0,4-0,5 nanometru. Je tedy přibližně 140 tisíckrát menší, než tloušťka lidského vlasu. Tady nachází slovo „nepředstavitelné“ přesně ten pravý význam. Určitě si nyní ale umíme představit, co bude pro vodní páru znamenat byť jen milimetrová netěsnost v konstrukci, že. (mimochodem, ,milimetrovým otvorem by tedy mělo prolézt asi 14 průměrných vlasů – když už jsme u toho… :-)).
Vodní pára to tedy moc složité mít nebude, to je zřejmé. Je pravda, že důležitější bude, ve kterém místě se nám srazí na vodu (termín rosný bod už asi každý slyšel). Tady už je prostor pro sofistikované výpočty, bylo by to téma na další článek a já slíbil, že píšu pro laiky. Matematiku tedy pro tuto chvíli nechme stranou a navoďme si situaci, kdy vodní pára prošla do podstřeší. Tak a je tam. Co se bude dít? Vystačíme si jen s logikou. Pokud ty malinké molekuly vody mají správný spád tlaku a teploty, pak mají kudy uniknout a prostě se odpaří (je to přeci pára, ne?). V opačném případě jsou bohužel následky poněkud kruté - navlhlá izolace (= nefunkční izolace – jak asi hřeje mokrý svetr?), od izolace navlhlé dřevěné části krovu, postupem času i sádrokarton, tepelné ztráty, plísně, choroby, alergie… Nechci strašit. Opravdu. Zkuste po netu zapátrat sami.
Vzhledem k výše uvedenému je zjevné, že do hry vstupuje ještě jeden velmi důležitý faktor – skladba konstrukce. Ta může být navržená tak, že jsou z interiéru směrem ven řazeny materiály s čím dál menším difúzním odporem - kladou směrem do exteriéru čím dál menší odpor vzduchu/páře, aby když už se do konstrukce dostane, to měla co nejsnazší na cestě ven. To jsou skladby tzv difúzně otevřené. Konstrukce difúzně uzavřené nadlimitní prostup vodní páry v zásadě vůbec nepřipouští (důvěřují kvalitě provedení parozábrany) a jednotlivé vrstvy jsou naskládány z různých důvodů…různě. Skladby zhotovené nahodile, bez jakéhokoliv zamyšlení, nezvažuji. Ty už se snad dnes nevyskytují. Nebo ano? Že ne??
Tak a jsme u toho. Víceplášťová střecha a její odvětrání. Samozřejmě to není zdaleka vše, co potřebujeme, ale pokud je správně navržená a provedená (stejně jako správná skladba všech konstrukcí), pak nám hodně pomůže. V odvětrací mezeře by měl proudit vzduch vlivem rozdílu tlaků (tzv komínový efekt). K tomu dojde v případě, že je správně navržená výška mezery, provedení nasávacího a výdechových otvorů (správný počet a umístění např. větracích tašek) a rozdíl výšek obou otvorů (nebo nucené rozpohybování vzduchu např. pomocí aktivních větracích hlavic). Vodní pára pak má kudy uniknout. Voda a sníh zafoukané např. pod skládanou krytinu se mají jak odpařit.
Je třeba zdůraznit, že ačkoliv je správně navržený střešní plášť nezbytnou součástí každého zdravého objektu, rozhodně není řešením pro kontrolu pohybu vodní páry v objektu. Je jen základním předpokladem pro zdraví sebe sama. Na kontrolu, monitoring a řízení výměny vzduchu si buď můžete pořídit nějaké to další elektronické vybavení (což vás v případě pasivních domů stejně nemine), nebo prostě používat vlastní zdravý rozum a hlavně správně větrat. Tedy často, krátce a intenzivně (na chvilku rozpohybovat vzduch průvanem).